svůj

Czech

Etymology

From Proto-Slavic *svojь, from Proto-Indo-European *swoyos, from Proto-Indo-European *swé.

Pronunciation
  • IPA(key): /svuːj/
  • Audio(file)

Pronoun

svůj m

  1. one's own; belonging to the subject, of the subject, or related to the subject; reflexive possessive pronoun; thus rendered as possessive pronouns including my, your, his, her, our, their, depending on the subject.
    Vidím svého otce. — I see my father.
    Alena se loučí se svými sestrami. — Alice says goodbye to her sisters.
    Matky obvykle milují své děti. — Mothers usually love their children.

Declension
declension of svůj
singular
masculine animate masculine inanimate feminine neuter
nominative svůj svůj svá, svoje své, svoje
genitive svého svého své, svojí svého
dative svému svému své, svojí svému
accusative svého svůj svou, svoji své, svoje
vocative svůj svůj svá, svoje své, svoje
locative svém svém své, svojí svém
instrumental svým svým svou, svojí svým
plural
masculine animate masculine inanimate feminine neuter
nominative sví, svoji své, svoje své, svoje svá, svoje
genitive svých svých svých svých
dative svým svým svým svým
accusative své, svoje své, svoje své, svoje svá, svoje
vocative sví, svoji své, svoje své, svoje svá, svoje
locative svých svých svých svých
instrumental svými svými svými svými

Further reading
  • svůj in Příruční slovník jazyka českého, 1935–1957
  • svůj in Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971, 1989
This article is issued from Wiktionary. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.